V tichu poslouchám, jak srdce třese se,
myšlenky útočí, jsem zavřený do klece,
sám svým soudcem, porotou, katem,
v náručí úzkosti zas pro jednou lapen.
Důvodů tisíce, třebaže žádný podstatný,
zhrzený přemýšlím, jak mají to ostatní,
ni nepříteli nepřál bych pocit ten,
že nelze se ze dna vynořit ven.
Přestože naděje vyhrává vždy zatím,
jímá mě hrůza, že jednou se ztratím
v hlubokém lese svých obav, strachů,
kde drží mě pochyby pevně v šachu