Byl spoutaný. Seděl na zemi. Měl svázané oči. Slyšel jen podivnou řeč, které nerozuměl.

Najednou mu někdo stáhl šátek z očí a poskytl se mu pohled na překrásnou tvář. Patřila dívce. Ihned to poznal. Měla žluté oči, které dokola měla zvýrazněné modrými stíny. Kůži měla strašně světlou, nebýt té tmy, možná by byla naprosto bílá. Měla dlouhé modré vlasy, ze kterých trčely špičaté uši.

A ihned mu to došlo. Přepadli a zajali jej elfové. Proto nemohl používat magii.

“Co takový čarodějíček, jako jsi ty, pohledává v těchto lesích? Snad ti nevyšlo kouzlo a objevil ses tu, snad se ta banda starých hlav nenaštvala a nevyhnaly tě? Proč jinak by si byl takto při měsíčku mimo svůj ustrašený domov,” otázala se elfka s naprosto sarkastickým tónem.

“Myslíš si, že tobě to jako řeknu?” odpověděl Murgeit.

“Nejsi zrovna v pozici, kdy by sis mohl dovolit odmlouvat a nebýt tvé magické aury, která je z tebe cítit, tak už jsi dávno mrtvý. Takže bych ti radila, aby si to raději řekl, jinak s radostí mohu tvůj život ihned skoncovat.”

Murgeit stále jen mlčky čekal na elfčinu reakci. Sledoval její oči. Vnímal v nich tu netrpělivost, avšak cítil i zvědavost. O elfech už něco málo četl, a tak si dovolil usoudit, že tato elfka, sic na pozici zřejmého velitele, není na elfí věk nějak stará. Mohl tipovat něco okolo sta let, ale jelikož se s elfem za život potkal poprvé, s jistotou to nemohl tvrdit. Co však věděl z jejího zkoumavého pohledu, bylo že ona se s jiným, než své rasy zřejmě ještě nesetkala.

Uběhlo již několik minut a elfka jeho mlčení nevydržela: “Dobrá tedy, nechceš-li mluvit tady, půjdeš s námi. Třeba ti jazyk zvládnou rozvázat jiní. A věř, že to se ti líbit nebude.”