Murgeit věděl moc dobře, že by se jeho vítězství nad bandity rychle rozšířilo a za chvíli po něm šli všichni široko daleko. Nechtěl mrhat svým časem a riskovat další střet a zdržení. Proto pokračoval v cestě přes noc. Věděl, že se nemusí bát ničeho, co číhá v lesích. Vždycky si dokázal poradit a neměl strach. Raději pobít pár nočních děsů, než se rvát s partou banditů.

Cesta to byla dlouhá, avšak nijak náročná a hlavně klidná. Putoval podél cesty, kde se moc nočních přízraků nepohybovalo, ale nikdy ne přímo po cestě, protože chtěl mít šanci překvapení, pro případ, kdyby náhodou.

Mohla být asi čtvrtá hodina ranní a na Murgeita přicházely první příznaky únavy. Na obloze se stále tyčil obří měsíc a nebe bylo poseté tisícem hvězd.

Murgeit ten pohled miloval. Spojoval si ho s nočními procházkami, na které se častokrát vypravoval se svou milovanou. Vždycky vyšli na nejvyšší hradbu města, aby té nádheře byly co nejblíže a jenom tak vedle sebe leželi a tiše sledovali krásy noci.

Teď však na krásu nebyl čas. Ve vzduchu byla cítit nejistota a možná také strach. Nevěděl co, ale ten pocit byl tak příliš otravný i na něj.

A pak to najednou přišlo. Nemohl nic dělat. Chtěl vyvolat nějaké kouzlo, nechat ty osoby shořet, avšak nešlo to. Jako by nikdy žádnou moc neměl. Cítil se tak prázdný, tak bezbranný, že se dokonce nepokusil ani bránit.