Mám ve tváři výraz uštvaný
To jak mě život dohání
Přitom já smrti vstřict běžím
Ona, ale kostnatou rukou mě odhání,
prý času dost, jěšte nemám odejít
Se slzami v očích se otačím a životu svoji tvář nastavím
s těžkým srdcem a bolesti na duši jím pokračuji dál
slabý a raněný
zapomenutý a ztracený
opuštěný lidmi, které jsem za blizké považoval
jen plný žalu a smutku po lidech, které jsem miloval
nic mi nezůstalo
jen samota a starosti
strach z budoucnosti
zda zvladnu ještě v tomto krutém světe žít
zda neni lepší svobodně ze světa odejít
a konečne klid na duši naleznout
Náhle ve tmě před sebou v té nejtežší chvíli
paprsek světla spatřím
Natáhnu ruce a snažím se ho dotknout
vydavám se za ním
dotknout se ho a cítit tu naději,
která z něj vyzařuje
má snaha marná jest
paprsek světla pomalu uhasiná mizí
nechává mě stát v chladu a uplné temnotě mé duše
žádná naděje už není
smrt mě odhání
život si se mnou zahrává
a ostny trnů do mé duše zabodává
duše má je rozervaná
už nezbylo nic
Co zbyvá mi jen mlčky sesunout se na holou zemi
slzy po své tvaři nechat stékat co jiného mi zbývá
když ani smrt pro mě vysvobozením není….