“Já jsem vůdce karavany,” prohlásil černooký vousáč. “Jsem vládcem nad životem a smrtí každého, koho vedu. Poušť je totiž jako rozmarná žena a muži z ní mohou zešílet.”

Karavana čítala asi dvě stě osob a dvojnásob zvířat. Byly v ní i ženy a děti a větší počet mužů ozbrojených meči a puškami.

Karavana se pohybovala pomalým tempem. Byly na cestě už mnoho dní a cesta se zdála být nekonečná. Ti nejslabší už se stali potravou zvěrstva pouště daleko za karavanou. Zásoby se tenčily a každý další den, každý další krok byl těžší a těžší.

Cesta trvala mnoho dní. Každý miloval pohled na rudě se zapadající slunce a přicházející vítr spolu s ním.

Asi čtyřicátého dne, přesně se to neví, mraky ukryly oblohu, ztmavly a začalo pršet. Všichni z toho měli radost a urychleně vytáhli všechny nádoby, do kterých mohl napadat déšť.

Všichni byli šťastní, ale jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. Déšť neustával. Pršelo již čtvrtý den a písek pod nohama byl těžší a těžší.

Ozval se křik a pláč. Jedno z malých dětí už bylo po kolena v písku a nemohlo dělat vůbec nic. Mnoho chlapů přiběhlo, aby chlapce z písku vytáhli, ale marně. Nešlo ho už zachránit. A nebyl jediný. Celá karavana už skoro stála bez jediného pohybu. Propadali se úplně všichni.

Žena u předního povozu držela svou dceru. V objetí plakala. Plakali obě. Žena pozvedla hlavu s tváří plnou slz a pohlédla na černookého vousáče. Ten jediný stál na zemi, s úsměvem, avšak smutkem v očích. Pozoroval všechny a všude.

“Proč si způsobil tolik bolesti, tolik smutku a smrti. Věřili jsme ti, všichni ti věřili a ty jsi nás takto zradil,” zakřičela žena.

Černooký na ni namířil svým pohledem a jenom se pousmál. Otočil se a pokračoval ve své cestě. Naposledy se otočil a se slovy: “jak jsem již říkal, poušť je rozmazaná a nejen muži z ní mohou zešílet,” pokračoval ve své cestě.

Písek zavál celé vozy a mrtvá těla pohltila sama poušť.