Pozvedl jsem hlavu. Sníh se něžně snášel z bílého nebe jako vata. Prosvítající nebe mezi holými stromy tvořilo nad tou scénou dole překrásný baldachýn. Jakoby se ta krása všude kolem vysmívala. Stačilo by jen hledět nahoru a zapomenout. Naslouchat neslyšným dopadům vloček do sněhu a občasnému zasvištění větru. To bylo ale jen přání, a přání jsou tu proto, abychom si je přáli…..ne aby se někdy splnily.

S touto myšlenkou jsem se vrátil zpět do reality, a pohlédl do tváře své noční můře. Vítr se mi jako na zavolanou opřel lehce do zad. Byli všude. Vydal jsem se kolem nich za zvuku praskajícího sněhu, a snažil se svůj modrý pohled upřít na něco jiného, než byli oni. I přesto jsem věděl, že mě všichni pozorují s vyčítavými pohledy. Ale já nemohl jinak. Neměl jsem na vybranou. Zaslechl jsem kroky. Jak jsem čekal, byla to ona. Šla mým směrem, a za sebou táhla tělo dalšího dítěte. Tváře mělo ještě růžové, ale já věděl, že nebude trvat dlouho, a bude z něho ledová socha stejně jako z ostatních. Položila ho nedaleko. Stejně jako dětem kolem jí mohlo být nanejvýš sedm nebo osm let. I přes řezavou zimu byla úplně nahá, a tak jsem mohl vidět do krve rozdrbaná místa po celém jejím těle. Přesto to ale nevypadalo, že by okolní teplotu nějak pociťovala. Měla rudé vlasy, světlou pleť i modré oči. Pokynula mi rukou. Pozvedl jsem koutky a zadíval se na malé, třesoucí se tělíčko blonďaté holčičky celé ve sněhu. Vedle mě zazněl šťastný dětský smích.

,,Co na ně říkáš? Nejsou naprosto úžasný. Už to nebude trvat dlouho. Už nikdy nebudu sama. Nemůžu se dočkat, až si s nimi začneme hrát.” A radostí zatleskala, div že nezačala poskakovat. Sehnul jsem se, a pohladil děvčátko po hlavičce. Náhle otevřela oči, a upřela na mě nepřítomný ledový pohled. Vyděšeně jsem odskočil. Žena jí naštvaně kopla do hlavy, až zase ztratila vědomí.

,,Musíš spát! Ještě není čas!” zakřičela na ní. Začal jsem couvat. Co tu vlastně dělám? Musím domů. Otočil jsem se a rozeběhl se skrze les kolem zmrzlých těl.

,,Slunce už zapadlo děti šly spát,

musíš se k nim přidat neb umřeš sám.

Noc tě obklopuje ze všech stran,

vzpomeň na má slova, až zazní zpěv vran.”

Zněl mi v zádech její zvůčný hlas. Přitiskl jsem si dlaně k uším a snažil se jí vytěsnit z hlavy. Náhle se zatmělo nebe. Zvedl jsem pohled zrovna ve chvíli, kdy den prořízl pronikavé krákání. Vykřikl jsem, když z oblohy začaly k zemi padat černá těla a dopadat mi na hlavu. Rozeběhl jsem se ještě víc, ale brzy jsem přes černé peří neviděl vůbec nic. Sesunul jsem se k zemi, zakryl si tvář a čekal, až dopady ustanou.

Pomalu jsme otevřel oči. Všude kolem mezi dětskými mrtvolami ležely mrtvé vrány. Jakoby někdo chtěl tohle místo označit. Chtěl jsem odsud být co nejdřív, když se můj pohled na jednom z těch dětí zastavil. Mohl jsem se na něj ztuhle dívat minutu i hodinu, v té chvíli jakoby se čas kolem zastavil. Vše co bylo, byl jen……děs. Prudce jsem po něm chmátl, a vytáhl ho z toho sněhového hrobu. Vzal jsem si ho do náručí. Ne prosím ne. To nemůže být pravda to ne. Skryl jsem slzy do ramínka mého mladšího bratra.

,,Chtěl jsem aby si s námi hrál. Nemůžeš nás mít oba.”

Nevím, jak dlouho jsem sledovala protější kamennou zeď. Kolena jsem měl přitažené k tělu, jako bych chtěl sama sebe přesvědčit, že existuju. Že nejsem jen jedna z iluzí. Přitiskl jsem víčka k sobě, a opakoval si stále dokola jednu z manter, kterou mi každičký den vtloukávaly do hlavy. I přes tato sezení jsem nikdy neopustil tuto samotku. Místnost věčné noci, tak bych to nazval. Nebyl tu žádný zdroj světla. Žádné okno, natožpak elektrické světlo. I přesto to tu ale bylo bezpečnější než venku. Pro mě i pro lidi kolem. Nevím, jak dlouho uběhlo od smrti bratra. Někdy mi to přijdou jako dny a někdy zase jako měsíce. Nic se nezměnilo. Stále vidím jeho prázdný pohled. To já jsem ho zabil. To já jsem zabil všechny ty děti. To byl jen zlomek z toho, co mi lidé všude kolem stále snažili říct. Ale pro mě to bylo k neuvěření. Jak bych ho jen mohl zabít? Jak bych mohla zabít kohokoliv z nich. Do očí mi opět vhrkly slzy. Znal jsem každičký její detail. Musela být skutečná. Zavrzaly dvířka ve dveřích, a na vteřinu podlahu cely pohladil paprsek světla. Než jsem ale stihl se ho vůbec pokusit zachytit, zmizel. Jediný co tu zůstalo, jako připomínka že tu někdy něco jako světlo bylo, byl tác s nějakou kaší. Chtěl jsem už po jídle sáhnout, když něco v protějším rohu jako by žuchlo na podlahu. Přimhouřil jsem oči, seskočil z ocelové postele, a pomalu se k rohu přiblížil. Zaostřil jsem do stínu a potlačil výkřik. V rohu místnosti ležela mrtvá vrána. Černé peří měla slepené tmavou krví, a hlavu otočenou v podivném úhlu. Po zádech mě pohladil ledový vzduch, až jsem z něj dostal husí kůži. Počkat, jak se sem dostal ledový vzduch?

,,Jdeme si hrát?”