Seděl v klidu domova. Posledním místě, kde se nemusel přetvařovat.
Hleděl do papírů a knih. Učil se, avšak stále mu hlavou běhala jiná myšlenka, myšlenka která ho sama o sobě děsila. Už bylo pozdě, a oči se mu pomalu zavíraly, až nakonec usnul. Vlastně se tak tvářilo pouze jeho tělo, které leželo na stole plném věcí.
Letěl, vlastně padal. Až ležel někde v lese, pod vysokým smrkem. Vstal a rozhlížel se, netušil, kde je a vlastně ani proč. Určil náhodně jeden směr a vydal se vpřed.
Obklopovala ho mlha, takže skoro neviděl ani na krok. Ruce před sebou aby nenarazil. Uběhlo několik minut a on měl pocit, že se ani nepohnul.
Všechno okolo vypadalo totožně s místem, kde se probral. Zpomalil a začal si více všímat krajiny kolem.
Jeden osudný krok, který ho nechal spadnout. Kutálel se z kopce.
Větve, prach, kořeny, keře. Zastavil se až o mnoho metrů níž. Celé tělo odřené a rozbolavěné. Pokusil se vstát, ale tělo neodpovídalo.
Lehký vánek ho pohladil po tváří. Avšak spolu s ním se k němu dostal i jistý zvuk. Praskání větviček.
Muži stuhla krev v žilách. A co když je to pomoc, pomyslel si. Rozhodl se, že nebude jen nečimě čekat a pokusil se pomalu plazit dál.
Viděl, že zem tu není taková, jakou znal. Byla černá a pokryta rudou kůrou.
Zrychlil na tempu, když najednou.. Stála před ním. Temná postava, postava z jeho představ, kterých se tak bál. Nemohl nic dělat. Stála tam a upřeně na něj hleděla. Byl si tím jist, i když postava měla tvář zahalenou, pokud tedy vůbec nějakou měla.
Lehce se sklonila a chytila může za plášť a šla. Nebrala ohledy na to, jak ho táhla po zemi. Došli až v malému palouku, uprostřed kterého byl kamenný stůl. Stůl celý od krve. Položila ho na něj a spoutala neviditelnými provazy. Bránil se, avšak bylo to marné. Nemohl nic dělat. Postava se vrátila. Chvíli čekala, až na jednou měsíc osvítil může. Napřáhla se a vrazila mu dýku rovnou do srdce. Krev tekla po stole a kapala rychle dolů. Najednou podivný les zrudnul více, než už byl.
V tu chvíli se muž probudil zpátky ve svém těle. Zděsil se,když viděl jizvu nad srdcem, ale mnohem víc, když zjistil, že už mu nebije, že už ho nemá.
Obklopovala ho mlha, takže skoro neviděl ani na krok. Ruce před sebou aby nenarazil. Uběhlo několik minut a on měl pocit, že se ani nepohnul.
Všechno okolo vypadalo totožně s místem, kde se probral. Zpomalil a začal si více všímat krajiny kolem.
Jeden osudný krok, který ho nechal spadnout. Kutálel se z kopce.
Větve, prach, kořeny, keře. Zastavil se až o mnoho metrů níž. Celé tělo odřené a rozbolavěné. Pokusil se vstát, ale tělo neodpovídalo.
Lehký vánek ho pohladil po tváří. Avšak spolu s ním se k němu dostal i jistý zvuk. Praskání větviček.
Muži stuhla krev v žilách. A co když je to pomoc, pomyslel si. Rozhodl se, že nebude jen nečimě čekat a pokusil se pomalu plazit dál.
Viděl, že zem tu není taková, jakou znal. Byla černá a pokryta rudou kůrou.
Zrychlil na tempu, když najednou.. Stála před ním. Temná postava, postava z jeho představ, kterých se tak bál. Nemohl nic dělat. Stála tam a upřeně na něj hleděla. Byl si tím jist, i když postava měla tvář zahalenou, pokud tedy vůbec nějakou měla.
Lehce se sklonila a chytila může za plášť a šla. Nebrala ohledy na to, jak ho táhla po zemi. Došli až v malému palouku, uprostřed kterého byl kamenný stůl. Stůl celý od krve. Položila ho na něj a spoutala neviditelnými provazy. Bránil se, avšak bylo to marné. Nemohl nic dělat. Postava se vrátila. Chvíli čekala, až na jednou měsíc osvítil může. Napřáhla se a vrazila mu dýku rovnou do srdce. Krev tekla po stole a kapala rychle dolů. Najednou podivný les zrudnul více, než už byl.
V tu chvíli se muž probudil zpátky ve svém těle. Zděsil se,když viděl jizvu nad srdcem, ale mnohem víc, když zjistil, že už mu nebije, že už ho nemá.