Na polštář hlava dopadá,
přemýšlím, jak to s tebou vypadá,
slzy mi stékají po tváři,
samota ve mě smutek vytváří.
Kdybych tak mohl být teď s tebou,
místo toho mě prsty zebou,
vzpomínám zhluboka na krásné chvíle
– oči jak kaštany a ruce bílé.
Vlasy tvé – hebké na dotek,
jak nejjemnějších růží stonek,
a slova jež barví tak libý zvuk,
kterýžto nemožno slyšeti z luk.
Půvab – to malá věc z celé tvé krásy,
připomněly mi královskch zahrad pásy.