Stála tam, na břehu – okraj potoka. Nehybně hleděla na řeku. Vál jemný vánek, který si hravě pohrával s prameny jejich vlasů. Své ruce svírala na hrudi. Stala tam tak nevině, že by se skoro dalo říct, že je součást přírody – celé krajiny vládkyně. Její přenádherné modré šaty, jenž končily až u země, splývaly svou barvou s řekou u níž stála. Byl to nejkrásnější výjev, jaký jsem si jen mohl dovolit v životě vidět.

Vše bylo – dokonalé, dokud jsem se nepohnul. Malá větev praskla pod váhou mé nohy. A i ten slabý zvuk stačil na to, aby dolehl až k jejím uším. Slyšela mě a zprudka se otočila. Viděla jak se krčím v křiví. Naše oči se střetly v jeden pohled. Bylo to něco nádherného, a to i když jsem věděl, že to tak nenechá, neboť narušitel jsem tu byl tentokrát já. Vylekala se, tedy alespoň její oči to tak naznačovaly, neboť ona sama stále zůstávala klidná. Vstal jsem tedy a přiblížil se k ní. Krok za krokem, šel jsem pomalu. Možná proto, abych jí nevylekal a možná proto, neboť jsem si při chůzi vychutnával její pohled, který jsem jí s radostí opětoval. Bylo to něco, no nádherného. Nebylo třeba slov, vše co se tam odehrávalo, mluvilo za vše.

Stál jsem už u ní, jen pár centimetrů chybělo aby se naše doteky mohly spojit. Já však vyčkával ten kousek od ní. Nechtěl jsem nic uspěchat a dát jí šanci si také své myšlenky v hlavě srovnat. Ona jen dál koukala. Její oči už však naznačovaly, že by měla jednat. Že bude jednat. Sukně šatů se pohla. Vypadalo to, jaky by vlna po vodě přejela. Jeden její krok a na těle jsem ucítil její teplo. Stále jsem z ní nespouštěl oči, stejně jako ona ne. Stály jsme naproti sobě. Byl jsem si zcela jist, že teď i já jsem ten, který splývá s krajinou okolo. Muselo to vypadat, jako samotné boží dílo. Součást všeho, tak jsem to alespoň cítil a byl jsem si zcela jist, že i ona.

Zvedla pravou ruku a uchopila jí tu mou. Stiskla mě pevně, skoro jako by se bála. Já však věděl, že si je vším jistá, že je to jen touha, která jí k tomu vedla. Palcem mě začala pomalu hladit a já začal cítil podivné chvění po celém těle. Nešlo se dále držet a tu chvíli prodlužovat. Vymanil jsem svou ruku z jejího sevření, zvedl i tu druhou a hluboce jí objal. Věřím, že by mi mé obětí opětovala, na to už se však nezmohla. Upadla do mého náručí a unášela se tou slastí, krásou a něhou, kterou jsem jí svým tělem poskytoval.

Nevím přesně, jak dlouho jsme tam tak stály, mě to ale připadalo, že to může trvat celé hodiny. Nakonec zvedla hlavu a milostivě mě políbila na rty. Poté se podlomila v kolenech a klesla dolů k zemi, kde se usadila na tvrdou zem. Leželi jsme a potichu jsme jí šeptal do ouška. Přitom všem jsme poslouchaly zvuky lesa a vody, která protékala těsně u naších nohou. Hlavy jsme měli natočené k nebi, kde se mraky začínaly pomalu barvit do oranžova a slunce začalo zapadat. Neskutečně nádherný pohled. A když nebe ztmavlo, začala ho zaplavovat smršť zářivě bílých hvězd. A obrovský měsíc, který se tyčil vysoko nad námi.

Zavřel jsem oči a vychutnával si všechny pocity, které se mi odehrávali v těle.

Po tváři mi přejel studený vzduch, prudce jsem oči otevřel a vše bylo špatně. Ležel jsem tam sám, v trávě a nebe bylo prázdné, temně černé. Vítr foukal čím dál tím silněji a já cítil, že i vzduch zdá se být vlhký, takový jakože před deštěm. Rychle sem se zvedl. Ještě jednou jsem se rozhlédl dookola sebe, zda tam někde není. Ale ne, byl jsem tam vskutku úplně sám. I zvířata utekla, schovali se. V dáli udeřil blesk, jenž následovaly hromy. Vše co bylo kdysi krásné, skončilo a já vskutku zklamaný, vydal jsem se po cestě domů. A ta dívka? Byla pryč, už navždy. Nikdy jsem jí už nespatřil, a ani jsme nevěděl, kdo byla nebo jak se jmenovala. Byl jsem pevně přesvědčen, že to asi nebyl ani člověk. Byla anděl, který se vrátil zpět do nebe a jsem si jist, že i když už tu není se mnou, stále mě sleduje a stejně jako já, vzpomíná na ten úžasný večer.