Je tajemná a vznešená

však nese si svá břemena

Zdají se být celkem lehká

však kamenitá je místy cesta

Cestičku životem si prošlapala

přitom se nikomu nic neprosila

Své city prý projevovat neumí

není to pravda, jen o tom nemá tušení

Já znám jí a chtěl bych ji znát dál

to přání je jak nekonečný bál

Při tom zjištění se mé srdce smutkem chvěje

ona asi neví co se ve mně děje

Být tu pro ní je můj velký cíl

je to jako vidět při úplňku tancovat pár víl

Kdyby s nimi hašteřila

krásou by je za hanbila

Vstřícná slova, špatné činy

hlava hloupá plná viny

Slova měkká, hebká, plná krásy

slábly jak v dálce mizící hlasy

Věřit v boha, jel bych za ním nebeským čtyřspřežím

na kolena bych před ním padnul a ze svých chyb bych se kal

Jenže já pouze ve své zamilované srdce věřím

tak prosím Tebe, pojďme spolu přes ty kameny dál

Doba krátká, dlouhou stát se může

když má ráda žena muže

Tak pusť hlas svého srdce z klece

neskončí to takhle přece…

Po dlouhé době, jsem zase něco napsal a tu to přidal. Nejde však pouze o to co vždy. Verše najednou psané tak, jak sem je cítil. Ne, tu mě ovlivnilo více, než jen láska k ní. Sloka s bohem inspirovaná kamarádem, který v něj věří. 🙂 A taky jde hlavně o způsob. Do teď jsem vše psal ihned za sebou v jednom tempu, dalo by se říct. Ale toto ne. Psal jsem to postupně 3 dny a v průběhu všelijak upravoval. Dokonce dnes při psaní poslední sloky jsem upravil sloku první. Takže ještě jednou díky za přečtení. 🙂