Neskončí to takhle..


Je tajemná a vznešená
však nese si svá břemena
Zdají se být celkem lehká
však kamenitá je místy cesta
Cestičku životem si prošlapala
přitom se nikomu nic neprosila
Své city prý projevovat neumí
není to pravda, jen o tom nemá tušení
Já znám jí a chtěl bych ji znát dál
to přání je jak nekonečný bál
Při tom zjištění se mé srdce smutkem chvěje
ona asi neví co se ve mně děje
Být tu pro ní je můj velký cíl
je to jako vidět při úplňku tancovat pár víl
Kdyby s nimi hašteřila
krásou by je za hanbila
Vstřícná slova, špatné činy
hlava hloupá plná viny
Slova měkká, hebká, plná krásy
slábly jak v dálce mizící hlasy

Věřit v boha, jel bych za ním nebeským čtyřspřežím
na kolena bych před ním padnul a ze svých chyb bych se kal
Jenže já pouze ve své zamilované srdce věřím
tak prosím Tebe, pojďme spolu přes ty kameny dál
Doba krátká, dlouhou stát se může
když má ráda žena muže
Tak pusť hlas svého srdce z klece
neskončí to takhle přece…

Po dlouhé době, jsem zase něco napsal a tu to přidal. Nejde však pouze o to co vždy. Verše najednou psané tak, jak sem je cítil. Ne, tu mě ovlivnilo více, než jen láska k ní. Sloka s bohem inspirovaná kamarádem, který v něj věří. 🙂 A taky jde hlavně o způsob. Do teď jsem vše psal ihned za sebou v jednom tempu, dalo by se říct. Ale toto ne. Psal jsem to postupně 3 dny a v průběhu všelijak upravoval. Dokonce dnes při psaní poslední sloky jsem upravil sloku první. Takže ještě jednou díky za přečtení. 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *