Pocit nicoty
kdy nic nevnímám
kdy nic nevnímám
čas už neznamená nic
i popel a prach zaniká
v rohu místnost uvězněn
mysl mou pohltila tma
a občasný záblesk světla
v dáli – ode mě utíká
trošku odvahy nabiju
já za ním vyběhnu
já za ním vyběhnu
už jí skoro mám
však ve chvíli
kdy se jí chci dotknout
oči otevřu
a vše je zas tak jak má
až na mou ruku
po které krev stéká