Rituál


Nebe poseté hvězdami a měsíc, zářící skrz několik málo obláčků, zpívá svou stříbrnou září. Osvětluje i jedno místo v lese. Jeden bohem zapomenutý malý lom. Prostor lomu je ozářen světlem loučí, které tvoří velký kruh, v jehož středu je velký kámen, jež se tu dochoval dávných dob.
Je slyšet jen jak vyje jeden z vlků samotářů na světlo úplňku.
A již přicházejí. Šest postav a vedou mezi sebou rudovlasou dívku. Šest postav zahalených do černých kápí, s obřími kapucemi vraženými hluboko do obličeje. Každý z nich drží v ruce jeden z konců stříbrného řetězu, jehož druhý konec má dívka uvázaný kolem krku. Nebrání se. Jde dobrovolně a s hlavou vztyčenou. Dnes je oblečena pouze do bílého roucha. Její oči vypovídají o faktu drogy, kterou pojala za svého průvodce tímto večerem.

Je podzim a vítr žene listy lesem. Kroky zahalenců v těžkých botách a bosé nohy rudovlásky šlapou po padlých listech. Rudovlásku země do chodidel nestudí. Světlo loučí se jí odráží v očích. Je v nich jistá divokost, bezmezná poslušnost a možná někde vzadu je i něco, co mnohé zaráží. Strach.
Cela podivná skupina přichází před onen velký kámen. Ocelové kruhy zapuštěné hluboko do kamene nenechávají nikoho moc na pochybách. Dívka svévolně ulehá na kámen. Všech šest řetězů je připoutáno k oněm kroužkům. Jsou staženy a uzamknuty tak, aby se dívka nemohla skoro pohnout. Její oči. Žhnou. Žhnou těmi zvláštními vlastnostmi. Divokost však střídá otupělost. Kdo je ta rudovláska? Jak se jmenuje? Kde má rodinu? Proč je dnes v noci připoutána k tomuto kameni? Kdo jsou ty postavy kolem ní? Co se má dnes v noci stát?
Celá skupina se rozestoupí. Pravidelně po obvodu kruhu a jeden zůstane uprostřed nad dívkou. Tichým popěvkem rozzvučí celou skupinu. Slova prastaré latiny se rozléhají lomem. Už i vlk přestal výt. Pomalu se hnal lesem. Již několikrát tento zpěv slyšel. Zastavil se až na vrchním okraji lomu. Viděl tak celou scénu. Ne poprvé. Byli to lidé. Kdyby ho viděli, mohli by ho zabít a on, ač byl samotář, žil hrozně rád.
Zpěv sílil. Jeho zpočátku tichá melodie se nyní hlubokým hlasem nesla lesem. Droga pomalu začala vyprchávat. Dívčiny oči se začaly rozšiřovat a ona bezmezná poslušnost se začíná vytrácet. Ví, že by měla křičet, ale nemůže. Nikdo ji neuslyší. Je to padlý anděl.
Bojuje tvrdě a snad by mohla i vnitřní boj vyhrát. Křičí. Svou zoufalost vyjadřuje křikem. Ví, co má přijít a čím se má stát. Obětí. Rituální obětí. Nikdo ze zakuklenců se nesnaží ji umlčet.
Velmistr stojící nad rudovláskou si sundá kapuci. Jeho tvář však vidět není. Je zakryta. Zakryta maskou kozla.
Zpoza pasu vytahuje stříbrnou dýku. Dívka zmlkne. Tak strašně ji chybí víra. Je to až cítit. Samotné místo pláče. Taktéž to nevidí poprvé. Kolik mladých dívek tam již zahynulo? Měsíc vytrvale září. Dýky odráží dívčin strach. Velmistr lehce přejede po jejím bílém rouše. Pak volnou rukou prudce máchne. Roucho je strženo. Dívka tam leží nahá. Chvěje se. Nemůže se však více hýbat. Řetězy jsou staženy příliš pevně. Velmistr pozvedne ruce a odhalí levé zjizvené zápěstí, v pravé ruce drží dýku. Lehce si ostřím přejede po zjizveném zápěstí. Kapky krve odkapávají dívce na rty a stékají ji na hruď. Dívka se tiše modlí. Ne k bohu. Ten přece není. Modlí se k andělům. K těm opravdovým. Ne, k těm padlým. Jako je ona.
Velmistr nechal skápnout poslední kapku, kterou měl v plánu dívku posvětit. Naklonil se k ní a zašeptal:
“To my jsme padlí andělé a náš pán tě již čeká.”
S posledním slovem máchl dýkou a zasáhl dívku do levého prsa, prorazil žebro, načež chirurgicky přesně kruhovým řezem vyřízl srdce.
To v rytmu dobilo na dívčině hrudi.
Vlk nad lomem naposledy zavyl.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *