Sedíte vo vlaku. Okolo vás sedí pár ľudí. Ako na Vás tí ľudia pôsobia? Ako na Vás pozerajú? Ako sa cítite? A kam vlastne idete? Prečo? Idete za niekým, niečím? Utekáte pre niečím?

Sedím ve vlaku a pozoruji ten pás obrazů, jenž mi letí před očima. Utíkají v pryč a střídají je jiné. Jako život, který proplouvá mezi prsty. Už ani nevnímám tu střídající se krajinu. Zahrabán v myšlenkách o životě. Ztracen. Schován… Schován před zraky mnoha tváří, jenž ve vlaku sedí se mnou a ten otravný pár, který vypadá jako něco, co bych nikdy nechtěl. Vidím tu lež. Když se jeden usmívá na druhého. Jejich slova, jenž mezi sebou lítají. A pak ta chvíle “ticha”. Kdy ústa obou jsou zavřené. Kdy úsměvy zhasly. Jedny oči bokem, sledují krajinu kterou já už ne. Ty druhé se motají po kupé a s každým dalším přeletem přistanou na mě. Dělám že to nevnímám, avšak bystře vidím každý z nich. Již nemyslím na život. Mou mysl pohltila ta lež přede mnou. Proč se bytosti dobrovolně trápí jen kvůli propojení. Vlak zastaví. Pár jde opět v tom předstíraném štěstí mezi sebou pryč. A tak tam opět sedím sám, vlak se rozjede a já sleduji opakující se pás barev a tvarů, jenž utíkají před mým zrakem, stejně tak jako utíká život mezi prsty.

Čekám kdy zastaví se a i já odejdu pryč.