…marně jsem si nalhával, že je to v pohodě, že se nic nestalo, a že ten problém odešel spolu s krví ven. Ne, opravdu ne. Stále to v hlavě a i v srdci mám. Stále na ní musím myslet. Sic krátký čas to byl, byl tak krásný. Těch pár chvil a miliony vzpomínek. Stále mám před očima ten pohled, když jsem jí růži ráno dones a ona mě políbila. Líbala. Sladká chuť jejích rtů, když se těch mích dotýkali…Ach, jak bych vrátit čas chtěl a prožít to celé znova. Však ten konec…Napravil bych ty chybu, kterou jsem to celé zkatzil. Možná byla šance, a my sme mohli být stále spolu, však já jí promarnil a teď mi nezbývá nic víc, než se tady v samotě trápit a přemítat… Ne jen o tom, ale o všem. O mém zkurveném životě, který se řítí dolů a já už jen koukám nahoru, do vzdáli dobra, koukám se na tebe a přeji ti, ať jsi alespoň a hlavně ty šťastná. Ať už není nic, co by ti kazilo tvůj náramný smích.. Tvůj krásný úsměv, kterému jsem podlehnul.
Teď už dál nemůžu. Z pár kapek slz se staly potoky a já nevidím na to, co píši a tak se s posledními slovy loučím a jsu si ulevit.. Zase se poranit a v slastech bolesti…usnout.
Teď už dál nemůžu. Z pár kapek slz se staly potoky a já nevidím na to, co píši a tak se s posledními slovy loučím a jsu si ulevit.. Zase se poranit a v slastech bolesti…usnout.