Sám sebou..


Ukryté v pavučinách rozbitého skla
Zrcadla toho, co skutečné není
Jsou střípky mého života
Odraz ten zůstává, však předloha se mění
Snil jsem, až vysnil jsem si prapodivné věci
A přitom ruce i tvář přirostla mi k mříži
Zarostlý v železo, sám sobě jsem klecí
Strach stal se šelmou, co se kolem plíží
Na špičku stavím vejce, pokaždé se zhoupne
Tak jako kyvadlo, dokud ho nerozbiji
Když pak z něj tvoje ruka skořepinu sloupne
Má duše obnažená do ruda se stydí
Sám sebou být bez strachu a studu
Netřeba dalších veršů, no tak zkrátka budu…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *