Vysvitl měsíc a rozzářil celý dvůr Pohled to byl krásný, však na to muž nestíhal myslet, neboť se hnal do stájí uklidnit řehot koní. Teda hlavně toho jeho. Když už bylo ticho a on se vracel, zastavil se. Pohlédl vzhůru na nebe. Zář měsíce mu osvítila tvář, takže byly vidět i ty nejmenší rysy. Jak tak stál a oblohu sledoval, zapomněl že ubíhá čas. A najedou se ozval zvuk. Muž se lekl a zvolal: ‘Je tu někdo?’. Nepřišlo mu odpovědi, bylo naprosté ticho. Dokonce i koně utichly. Ještě jednou a krátce pohlédl vzhůru a vydal se zpátky do budovy, ze které vyšel, když do stájí šel. Však sotva pár kroků udělal, slyšel znovu ten hlas. Udělal otočku, aby se kolem rozhlédl. Však znovu nikoho neviděl a tak se vydal, kudy si myslel, že zvuk slyšel. A hle, spatřil tam dívku, jak schovaná ve stínů pozoruje muže, který k ní jde. Stáli naproti sobě. Ten pohled ho uchvátil a tak se k ní pomalu přiblížil. Stál těsně, tak že viděl její krásné oči. Žena mu pohled opětovala a něžně ho na tvář políbila. Poté od něj odstoupila a pomalým krokem se vytratila, dveřmi, jenž vedli ven z nádvoří. Muž jí začal pronásledovat. Avšak sotva za dveře vešel, už jí nenašel. A jen vzpomínal, na tu chvíli, kdy od dívky polibek dostal.