Seděli vedle sebe na posteli a povídali si. Najednou se ozvalo: píp píp.. přišla zpráva.

Ona se zahledí na displej svého telefonu a svraští čelo přemýšlením. “Ach jo, copak se zas asi děje?” pomyslí si.

“Promiň, ale vypadá to, že budu muset jít za ní. Potřebuje mě.”

On: “Cože? Ale vždyť jsi přišla teprve před hodinou!”

“Já vím, mrzí mě to..ale opravdu musím. Má problémy, je jí smutno, musím jí pomoci…”

“Ale když odejdeš, bude smutno mě! Ale to Tě už asi nezajímá.. vlastně já celkově Tě už nejspíš nezajímám… Přednost má přece ONA!”

“Co to říkáš? To přece není pravda! Ona je jen kamarádka, která mě teď potřebuje.. Ty jsi můj brouček a moje zlatíčko, který mám strááášně moc ráda.”

“Možná, ale když ONA napíše, hned letíš za ní jako pominutá… Kdežto když napíšu já, jestli máš na mne čas, řekneš, že máš něco do školy!”

“Dobře víš, že to ve škole nemám jednoduchý a prostě se někdy potřebuju připravovat aspoň na ty testy, když už na nic jinýho! A teď mne prosím nech jít..”

Zastaví ji a zastoupí ji cestu se slovy: “Počkej.. Nelíbí se mi to.. Vídám Tě čím dál méně.. jestli to takhle půjde dál..”

Začne rozčileně rozhazovat rukama. “Věnuješ mnohem víc času své kamarádce než mě.. Přijde mi, že je pro Tebe mnohem důležitější než já!”

“Ale tak to přece není! Jen se prostě trápí, tak se jí snažím ze všech sil pomoci… promiň, ale já ji v tom zkrátka nemůžu nechat…”

“Jistě, ji v tom nechat nemůžeš, ale mě tady samotnýho klidně, že? Víš co mi přijde? Že jsi do ní normálně zamilovaná!!”

“Cože? Tak to už ale opravdu přeháníš.. zbytečně na ni žárlíš, vždyť jsme jen kamarádky a nic víc!”

“Jen si to přiznej, že ji miluješ.. rozhodně více než mě.. pořád o ní mluvíš, trávíš s ní tolik času..”

“Ano, jsem s ní často, ale jen proto, že jí chci pomoci s trápením! Kdy už to konečně pochopíš?? A teď mne, PROSÍM, nech odejít… mám o ni strach…”

“Dobře běž tedy, když musíš…” rozhodí bezradně rukama a uvolní jí cestu.

“Děkuju,” obejme ho a pošeptá mu do ucha: “pokusím se Ti to někdy vynahradit, ano?” Políbí ho na rozloučenou a pomalu odchází…

On se za ní dívá a sleduje, jak se mu pomalu ztrácí v dáli… Zase odchází.. “Tak málo času jsi mi zase dala.. takovou chvíli jsi tu byla..” smutně si povzdechne. Jeho den s jejím odchodem náhle ztemní a on je opět sám… Je zase sám, protože ona opět šla za NÍ…

Ani nevím jak se mi to do hlavy dostalo, ale prostě sem zavřel oči, nadechl jsem se, a začal psát. A najednou jsem byl u
konce. Překvapen, co jsem to zas vytvořil.. Snad se vám to líbí. Popřípadě zaneche *kritiku* v komentáři. 🙂