Murgeit už byl na cestě několik dní, jako každý večer rozdělal malý oheň, u něhož přespával. Pustinu, na kterou se neopovažovala žádná, ze stran dlouholetého konfliktu, měl za sebou minimálně tři dny a Murgeit ulehl ke spánku.
Tahle noc byla jiná, nespalo se mu tak dobře, jako ostatní noci, neustále se ze spánku budil, jako by ho někdo sledoval, když… brzo nad ránem…

…
“Na něj!” zařval holohlavý černoch a skočil na ležícího Murgeita.
Murgeit, díky dlouholetému tréninku, zareagoval blesku rychle a jediné s čím se muž střetl, byl popel a tvrdá země.
“Kde kurva…” černoch svá slova nedořekl, místo toho mu v ústech přistála Murgeitova noha.
Murgeit stál nad černochem a nohou mu tvrdě tlačil na krk, čekajíc na další útočníky.
“Vypadá to,” pronesl. “Že tví společníci, tě tady nechají.”
“Nemyslím si,” pronesl hlas za Murgeitem a Murgeitovým ramenem projelo ostří meče.
Bolest, která zavládla jeho tělem ho donutila povolit stisk, který držel černocha při zemi a ten zareagoval stejnou rychlostí jako Murgeit.
Kopnutí, které Murgeitovi, černoch do břicha věnoval, bylo extrémně silné a přinutilo Murgeitovo tělo ignorovat bolest probodnutého ramene. Postava držící meč v Murgeitově rameně s ním škubla směrem dovnitř Murgeitova těla. Jeho tělo znovu ovládla bolest.
“Víc už vás není?” zeptal se, když dostal pod kontrolu třes vlastního těla.
“My dva na tebe budeme stačit,” usmál se černoch.
“Nemyslím si,” pronesl Murgeit stojící za černochem a ohnivým mečem, který svíral v ruce ho sekl přes záda.
“Ty nikam nejdeš,” pronesl další Murgeit, stojící za záhadnou postavou a taky jeden stejný úder postavě věnoval.
Murgeit, který v sobě měl hlubokou ránu po meči, shořel na popel.
“Dobrá práce,” usmáli se na sebe obě kopie Murgeita, a taky shořeli.
Ve stínu stromu, před kterým měl Murgeit zapálený oheň se zvedl stín a vytvořila se z něj další postava Murgeita.
“Amatéři,” pronesl a nechal oheň pod stromem zhasnout. “Je čas pokračovat dál.”