Cítíš ten chlad ? To se Tě jen smrt dotýká. Ano, příteli…. smrt. Ale ty neumíráš mi odvětíš? Omyl. Nejde totiž o smrt tělesnou. Tu černě zahalenou paní, která si pro Tebe přijde, když je ten ,,správný,, čas. Jde o tu smrt v Tvém srdci. Totiž Ty umíráš…. citově. Chlad je kolem tebe. Schoulený jsi do klubíčka příteli. Klepeš se a nevnímáš okolí. Zle se Ti dýchá a svět kolem Tebe se točí. Nádech……Výdech… a dech se najednou zastaví. Co tvůj tep? Bije Ti to tvé rozervané srdce? Jsi si jistý, příteli ? Jistě sis už všiml člověče, že Tě nazýváv ,,přítelem,, … to je tím, že Tě znám. Ne sice Tebe jakožto osobu, nýbrž ty pocity, které prožíváš. Pojď je prožívat se mnou…

Jsi na dně. Kolem tma. Ticho. Ty ale nechceš ticho. Chceš aby u Tebe někdo byl. Jen jedna osoba by stačila. Ale je ta osoba u Tebe nyní ? Kde je ? Proč není s Tebou se ptáš… Přemýšlíš nad tím. Dlouze a víceméně zbytečně. Odpovědi se nedočkáš. Ta osoba tady prostě není, pochop to. Nic s tím neuděláš. Jsi sám, opuštěný a zraněný,příteli. Kdo Ti pomůže. To je ta správná otázka. Osamělý a bezmocný. Nikdo o Tebe ani nezakopne. Nikdo Tvé problémy nevyřeší. Vzchop se a smiř se s tím. Musíš mít dostatek síly. Vstaň ! Ale co teď . Spadls… Nejde se zvednout, že ? Zní to lehce. Ale zvedáš se závažím. Řetězy Tě poutají k tomu…. k tomu Tvému problému. Jsi v pasti. Tvá mysl si dělá, co chce. Jak vypadá obraz Tvé mysli teď ? Podívej se na něj…..

Stojíš v pustině. Vítr žádný. Ale i přes to je Ti zima. Objímá Tě někdo. Ne, to je jen zdání. Vidíš a cítíš jen iluze. Vrhá se na Tebe monstrum a roztrhává Tě. Střeva, žaludek játra… vše létá kolem. Cítíš bolest, ale jako bys měl těch orgánů nekonečno. Probouziš se z oné iluze. Ale bolest cítíš stále. Co je to s Tebou ? Chceš umřít. Nejde to. Jen bolest Tebou proniká. Tvá kamarádka Smrt se od Tebe odvrací a cestou Ti ješte zamává. Odchází. Nechce mít s Tebou nic společného. Nestojíš jí ani za to ukončení bolesti. Mizí. Rozplynula se …. Jedíná Tvoje záchrana od toho trápení. Ležíš tu sám. Sám v pustině a v bolestích. Bolesti už jen ignoruješ. Není důvod křičet. Nikdo Tě stejně neuslyší. Ležíš a uzavíráš oči. Probouzíš se někde jinde.

Stinný les. Zvuky šelem kolem. Řev kolem. To ale není řev šelem a příšer , co zde číhají. Je to křik podobný lidskému. Ale mnohem děsivější. Křik, jako když člověk umírá v nepředstavitelných křečích. Ale tak dlouho, že to ani není možné tak dlouho trpět. Procházíš lesem a pomalu přicházíš o své končetiny ….. Proběhne kolem Tebe šelma a vezme ti ruku…. krvácíš, ale jdeš dál. Nakonec Ti zbývá jen jedna ruka. Plazíš se vyčerpán. Ale kam ? Kam se plazíš ? Vidíš snad někde nějaké vysvobození ? To je Tvá naivita. Kam směřuješ, když Ti to nic dobrého nepřinese? Ztrácíš se v temnotě. Padáš…. ale nic necítíš…. Kde se objevuješ ?

U sebe v pokoji, v koutě. Máš v ruce žiletku a přemýšlíš…. Možná jsi nikdy na sebevraždu nepomyslel, příteli. Možná si proti tomu. Ale Tvé pocity Tě dohání až na konec tvých sil. Cítíš úzkost. Ano, úzkost. Nevíš , co dělat dál. Tvé pocity jsou smíšené. Nevíš, co si máš myslet o světě, ve kterém žiješ. Pomůže Ti někdo? To těžko. Osamělý jsi v kaluži krve, příteli. Je to tvá krev ? Nebo si jen přeješ, aby to bylá Tvá krev ? Přeješ si to, správně. Jsi v koncích. Třes Tvého těla, chlad z Tebe vychází . Jsi ještě živý ? Těžko říct. Už jsem Ti přeci řekl, že to není smrt tělesná….. Tato neskončí tak rychle a tak jednoduše. Utápíš se. Utápíš se v myšlenkách na minulost, přítomnost…. budoucnost nevidíš. Nemáš důvod vidět budoucnost. Proč taky. Ty v ní nebudeš. To je to co cítíš. Vzpomínky Tě zabíjejí. Ale co s tím. Sedíš. Rozklepaný a nerozhodný…… žiletka zmizela.. je to snad to rozhodnutí, které jsi potřeboval? Rozhodl snad za Tebe někdo jiný ? Vypadá to, že ano. Ale proč? ….Proč máš ještě stále žít ? Pro koho?

Říká se, že čas zahojí všechny rány. Není to zcela pravda. Čas Ti pouze dá možnost Ty rány vymazat z paměti. Máš možnost zalepit si rány. Stáčí pěkná myšlenka, vzpomínka nebo osoba. Čas. Ten je pro Tebe nyní to hlavní. Chce to čas…. Ale čas ubýhá a čas Tě zabíjí. Pokud se z otroctví pána bolesti nedostaneš a budeš se stále utápět v té jedné bolesti…. čas nebude tvým přítelem nýbrž vrahem. Bude Tě zabíjet. Stále dokola a dokola.

Pláčeš. Co jiného Ti zbývá. Jsi na hraně propasti. Nevíš, jak se rozhodnout. Máš pouze dvě možnosti. Buď se vzchopit, otočit se a odejít.Nebo ta druhá – skočit. Kterou si vybereš? Váháš. Byl Tvůj život snad jen zkouška ? A ty čekáš na odměnu ? Čekáš snad to, že se něco časem změní ? Vážně jsi naivka. Změní se. Ale Ty pro to musíš něco udělat. Ne jen klečet, brečet a litovat se. Vstaň! Vstaň! Vstaň! Vstaň a něčeho se pevně chytni! Nesmíš už spadnout. Může se stát, že spadneš. Ale to znamená, že se musíš znovu aspoň pokusit vstát. Bez snahy, není odvahy. Musíš mít odvahu vstát. Musíš se ale snažít sebrat odvahu. Těžké to rozhodnutí. Pokračovat ve snažení. Nebo to vzdát. Když to vzdáš….nikdy se nedozvíš, co by mohlo být potom, co by jsi to nevzdal. Takhle máš jen novou příležitost něco dokázat. Změnit někomu život. Minimálně sobě. Tvé trápení pomalu mizí. Mizí, ale vzpomínky zůstávají. Apoň prozatím. Věř strýčku Času. Pomůže Ti. Pokud budeš chtít.

Nemáš důvod utápět se v bolesti a chtít se setkat s kamarádkou Smrtí. Zbytečné. Jednou se s ní setkáš, o tom není pochyb. Ale nyní ješte nenadešel ten správný čas. Věř mi. Jsme na tom stejně. Ale to, co Tě opravdu dokáže vysvobodit…. jsi pouze Ty. Stačí si jen srovnat vše v hlavě a neudělat žádné bezmyšlenkovité rozhodnutí.