Dean si byl jistý, že je s ním někdo v pokoji. Celé dny jen posedával, poslouchal rádio a pozoroval stěnu na které se odrážel stín sedícího muže. Nevadilo mu, že nemusí chodit ven mimo nejnutnější případy.

Zdědil po otci velké jmění a to ho zabezpečovalo více než dobře. Když pomyslel na svět venku, cítil zvláštní tíhu na hrudi a velkou melancholii. Připadal si mezi lidmi nesvůj.

Byly dny ve kterých by nepopřel, že stín na té zdi patří jemu, ale v ty časy se ještě vydával na velké procházky kolem panství a od té doby se jeho život začal propadat v jakousi nepojmenovatelnou šeď. Kouřil jednu cigaretu za druhou a uklidňoval své smysly pohledem na odraz kouře, stoupajícího z cigarety, na stěně.

Neměl v panství žádné zvíře, ale občas v noci, ve chvílích kdy nemohl spát, poslouchal štěkot zbloudilých psů a co mu mírně dělalo starosti byla jeho nespavost která se stále zhoršovala a i když věděl, že by mohl kdykoliv zajít za doktorem pro léky na usnutí, návštěvu stále oddaloval, protože mu jakýmsi smutným způsobem přišlo vhod, že v noci, jen ve světle lampy na stolku je stín na stěně jasnější, vykreslenější, vykrojenější nocí…

A právě v těchto předlouhých chvílích ho začalo napadat, že stín který tak často pozoruje s ním možná nemá nic společného. Ten stín sedícího muže se skoro nehne z místa, stále kouří a vůbec nespí a dělá snad on úplně to samé? Jako nějaká socha? Sice k tomu má blízko, ale takhle to přehánět, to je absurdní – pomyslel si když o tom naposledy uvažoval.

Tehdy poprvé ucítil mrazení v zádech, takové jaké člověk pozná, když zažije něco iracionálního k čemuž marně hledá vysvětlení. Strach se vkrádal tiše a pomalu do jeho mysli, den za dnem jako nějaký zákeřný pavouk, který se na místo odkud jste ho vyhnaly vždy vrací si utkat svou pavučinu a s každým návratem ji rozšiřuje.

Začal mít na onen stín trochu vztek když pozoroval dlouhé noci a zšeřelé dny s věčně napůl zataženými závěsy jak stín dokonce paroduje jeho zlozvyky a nehne se.

,,Naučím tě ty lenochu!”,řekl jednoho odpoledne Dean a pokusil se zvednout ze své nádherné dubové židle a rozhodl se že půjde ven na procházku alespoň na pár minut.

Ale co venku najdeš? věčné míjení – pomyslela si jeho melancholická část ,,můžeš jít do baru,můžeš jít kamkoliv,ale kde čeká někdo,kdo stojí o víc než jen o to znát tě a pak třeba navěky zapomenout?”

Musím se přemoci – byla jeho další myšlenka, ale v té chvíli mu upoutal pozornost stín. Nehýbal se a Dean ucítil příval hořkého rozmrzení. On se mi vysmívá – napadlo ho ,,pouhý stín na stěně má ze mně dobrej den”.

Kdyby byl přeci jeho stínem spatřil by na něm byť jediný pohyb – alespoň náznak snahy, ale stín zůstával strnulý.

Pocítil hrůzu, ale nakonec se přeci jenom zvedl a řekl ,,je tu někdo?”. Zbrkle pohlédl na stěnu. Stěna mu ukázala stín strnulého muže a v tu chvíli ho přemohl pocit bezradnosti.

,,Někdo tu se mnou je v pokoji a napodobuje mé pohyby jako nějaký mim, úplně každý můj pohyb”.

Znovu se posadil, sáhl po krabičce cigaret a jednu si zapálil a nyní již odevzdaně sledoval stín toho nezvaného hosta, který dělá přesně to co on a nikdy se neukáže.

Jednou po půlnoci, když Dean trávil pozdní noční chvilky tak jako vždy, uslyšel kroky na chodbě a to ho odpoutalo od soustředěnosti.

,,Nikoho jsem nezval, kdo by to mohl být takhle pozdě? klíč mají jen dva lidé, bratr a matka”.

Prudce vstal a snažil se zaposlouchat do kroků, které se změnily v dusot, jakoby na chodbě za dveřmi někdo utíkal. Začal se bát, ale strach se ho držel jen chvilku protože po něm následoval šok. Někdo se začal dobývat do jeho pokoje.

Doběhl ke dveřím aby je zamkl, avšak přemohl ho nezvaný cizinec na druhé straně, který ho udeřil přímo do obličeje, dveřmi do kterých zřejmě kopl, až Dean málem ztratil vědomí. Svět se s ním zatočil a když se vzbudil z mrákot, spatřil před sebou vysokého lupiče svírajícího v dlani pistoli, který stále dokola opakoval:,,Všechny peníze, honem dělej, dělej, nebo přísahám, že to do tebe napálím.”

Dean se chvěl strachy a zjistil, že se nezmůže na odpověď a tak udělal jediný pohyb a napadlo ho, že by se mohl opatrně přesunout k malému stolku s přihrádkou kde měl sumu která mohla lupiče snad uklidnit aby schoval zbraň i když mu bylo jasné, že bude chtít daleko více z jeho nemalého mění.

Zloděj tento krok ovšem bohužel pochopil zcela jinak.

Jeho jednání ovládl strach, že přepadený třeba sahá po zbrani kterou by se mohl bránit a třikrát na něj vystřelil…

Dean se skácel k zemi a pohlédl na stěnu kde se zračil stín postavy v agonii ležící na podlaze a najednou mu všechno došlo. Ten stín byl jeho.

Celé dny trávil pozorováním vlastního stínu – jak prosté i pošetilé zároveň.

Snad jsem kuli nespavosti a odloučení od vnějšího světa začínal ztrácet rozum – pomyslel si.

Náhle toužil ten stín sloupnout ze stěny a obejmout ho, ten stín který mu celou dobu dělal společnost…i když byl jen jeho vlastní.

Už natahoval ruce ke stěně, už se ho skoro dotýkal, když se mu obraz světa začal ztrácet před očima a nahrazovala ho čim dál větší omamná tma – taková tma z které jsou stvořeny stíny.

Podařilo se mi to – byla jeho poslední myšlenka a v ní kus smutné radosti ,,ale netušil jsem, že vzít si ho, znamená stát se jím”.