Když světla zhasnou a ty spatříš temnotu,
tvůj rozum ti káže, běž, když ucítíš prázdnotu.
Je to zvláštní pocit melancholie a zmatku,
jestliže ti proděraví srdce na podpatku.
Nejdřív nedýcháš a přeješ si umřít.
Nenávidíš svět a ostatní, jenž ti brání říct.
Miluji tě. Jen dvě slova. Jednoduchá však složitá.
Když je řekneš, vysmějí se ti do očí a nikdo je nevítá.
Přesto nevzdáváš to, čekáš a beznaděj přitom z tebe vysává život.
Přestaneš být středem všeho dění, máš strach, že zmeškáš svůj osudový hod.
V poslední chvíli, když už ani nevěříš, hvězdy se nad tebou smilují.
A tvá osudová chvíle přijde ve chvíli, kdy, její rty ti úsměv darují.