…

“Přestaň. Nemysli na to, nemluv o tom. Místo toho…”

“Co, Slečno?”

“Miluj mne.”

Objal ji. Dotkl se jí. Nalezl jí. Slečna, neuvěřitelným způsobem měkká a tvrdá zároveň, nahlas vzdychla. Slova, která vylovovali, trhala se a zanikala ve zrychleném dechu, přestávala mít význam. Umlkli tedy, soustředili se na hledání sebe navzájem, na hledání pravdy. Hledali dlouho, pečlivě a velmi důkladně, obávajíce se svatokrádežného spěchu, lehkovážnosti a nedbalosti. Hledali silně, hluboce a intenzivně, obávajíce se svatokrádežné nerozhodnosti a pochybností. Hledali opatrně a jemně, obávajíce se svatokrádežné necitlivosti.

Nalezli se, překonali obavy a chvíli nato nalezli pravdu, která jim rozbleskla pod víčky pronikavou oslepující samozřejmostí, v křiku otevřela doposud silně sevřená ústa. A tehdy se čas křečovitě stáhl, zastavil se. Všechno zmizelo a ze všech smyslů zbyl jen dotek.

Minula věčnost, vrátila se přítomnost a čas se dal opět do pohybu, zvolna a ztěžka jako vrchovatě naložený povoz. Muž pohlédl do okna. Měsíc stále visel na nebi, přestože to, co se stalo před chvíli, jej vlastně mělo strhnout na zem.

“Ááách,” vydechla po dlouhé chvíli Slečna a pomalým pohybem si setřela z líce slzu.

Leželi v rozházených přikrývkách a polštářích, dvě rozpálená těla, vášeň pozvolna uhasínala. Mlčeli. Temnota okolo byla plná vůní noci a zpěvu listí houpajícího se ve větru. Muž věděl, že v těchto chvílích jsou empatické schopnosti ženy neobyčejně citlivé, proto myslel na samé hezké věci. Na věci, které jí měly působit radost. Na jas probouzejícího slunce. Na mlhu válející se po ránu nad horským jezerem. Na křišťálové peřeje a vodopády.

Myslel na ni. Slečna se pro sebe usmívala, zaposlouchaná do jeho myšlenek. Úsměv se chvěl na její tváři pod měsíčním stínem řas.

…