Dívka se prudce otočila a znovu vykulila oči. Stála tam. Před ní. V plné kráse. Zářila jako lampička. Vlasy zlaté. Tvář půvabná. Oči, ve kterých se míchala radost, nadšení ale i smutek.

Malá dívka pocítila radost. Nevěděla, jak je to možné, ale nepřemýšlela nad tím. Byla ráda, že opět vidí svoji matku. Usmála se na ní a poprvé od chvíle, kdy o rodiče přišla, pocítila vinu. Vinu za to, co dělala.

Měla na rukou krev. Krev mnoha nevinných. Které zabila jenom proto, že chtěla. Že to tak cítila jako nejlepší možnost uvolnění. Bylo to jako očištění. A možná to byla jen odplata, za to, oč přišla. Žárlivost na ty, kteří měli rodinu, poznali lásku, kteří se smáli a byli šťastní.

Pohlédla na matku, matka na ní. Dívka se k ní rychlostí rozběhla a chtěla ji objat.

V tu chvíli, tam však už stála sama. Nebyl u ní nikdo. A dívka pocítila smutek. Začala plakat a slzy jí tekly z jejích svítivě zelených očí. Upadla na zem v záchvatu smutku a vzteku.

Seděla na té studené, již zasněžené zemi a jenom sebou houpala ze strany na stranu. Nepřestávala brečet. Když najednou uslyšela kroky. Kroky, které byly tak jemné. Kroky, které se k ní blížily.

Byly skoro u ní, když se dívka otočila. A viděla malého kluka. Který se k ní natahoval. “Není ti nic?” zeptal se. To však ještě netušil, že to bylo to poslední, co ve svém životě řekne. Mohl mít možná tak osm nebo devět let. Teď již však není mezi lidmi. A jeho tělo pomalu hnije. Uprostřed ulice. S obří dírou v hrudi. A orgány okolo těla pohozené. Oči prázdné.

Dívka při pohledu na něj zapomněla na vše krásné, které tu noc, ještě chvíli před tím poznala. Jen s úsměvem a celá od krve, odkráčela zpátky domů. Nebo alespoň do svého úkrytu, který domovem nazývala, protože nic jiného ani neznala, nikdy nepoznala ten pravý smysl slova DOMOV.