Umírám ve tvém stínu
kovadlinou přemožen
druh ženy jsi
co potmě si na krk zbraň pověsí.
Tvé rty mě bolí na mých
pravý dech lásky odvál pryč
ani chtíč už z těl nesálá nám
já ospalý ulehám sám
Do naha svlečeny city
bity jsou pravdou bolavou
ulicemi teď bez tebe budu kráčet
doprovázen chvíli tichým pláčem.
času se směji a sám vím
že se lásky k tobě nezbavím.
Je trvalá a věrná
žel černá s každou tou
minutou co s tebou trávím
dávím se svým žalem.
Ty přijdeš a zjevíš lásku ke mně
jemně dojemně mě obejmeš
naučíš mě tolerovat chyby druhých
vykvetou záhony pivoněk rudých.
Kdyby má láska byla zhmotněná
že tě má by zpívala vstříc světlému dni
posledním by byla tónem v písni
kdy duše podléhá nádherné tísni.
Ukončili jsme to navždycky
a ty se mi se svou zlobou směješ
odpluješ tam kde není místo
pro moji lásku věrnou a čistou.
Emoce zvečera zjitřené
nepřede již tvá hruď na mé
klameš mne a klameš sebe
tím že v žití nechceš zažít nebe.