Objímala ji tma. Křesala oheň ve svých očích, aby prosvítila sžíravou samotu. Vedle ní, tělo živé jen na pohled, ale vevnitř mrtvá duše, nedala jí spát. Lásku znala jen ze hry písmen, které se poztrácely hluboko v ní. Otázky na rtech věznila v kobce svých tajných proseb. Chapadla strachu se k ní natahovala a začala jí svírat hrdlo při vědomí, že tělo vedle ní procitne z klidného spánku a začne žít životem plný nenávisti. Myšlenky v její hlavě překotně hádaly se o to, která ovládne její tělo k činu. Ta vítězící se škodolibě posmívala jejím roztřeseným rukám šmátrajících pod postelí. Prsty údivem znehybněly, když narazily na ostrý předmět schovaný pod tím lůnem zla a bolesti.

Po nekonečně dlouhé chvíli cítila, jak jí nenávist postupně halí do svého roucha a balí do něj její tělo. Přes vězení žádostí šeptala tichá slova, která nenávist posílila, vyřčená slova chňapla do své náruče a proměnila je v hrubost a zlost. Chapadla strachu jí svírala pevněji než kdy dříve, a ona je ve chvíli největšího spojení s tím vším zlem, od sebe odřízla předmětem svírajícím v rukách.

Skvrna úlevy se pomalu rozšiřovala po celé ploše místa, ve kterém trpívala noc co noc. Rudé a lepkavé slitování postupně skapávalo na zem. Objala mrtvé tělo a topila se v lázni lásky, kterou dlouho nepocítila. Tma opouštěla náruč noci a vyměnila ji za svítání, které dávalo všemu jasnější tvář.