Zvedl se vítr. Slunce pomalu zapadalo za nedaleké zelené kopce. Oblohu zalilo oranžové světlo, které pomalu nechalo mizet všechny stíny země. Písek se zvedl ze země a pár jeho smítek mu zůstaly na botou. Zvědavě na ně pohlédl a poté obrátil pohled k protivníkovi. Stále tam nehnutě stáli na nedávno poorané půdě a zírali si z očí do očí.

Měl v ruce krátký železný meč jehož rukojeť zdobily malé ametystové perly a v druhé ruce svíral dřevěný štít v měděném rámu. Na sobě lehkou zbroj, nejspíš z vlčí kůže, pobitou měkkými plechy. Naklonil mírně hlavu na stranu a mečem na něj ukázal. ,,To tu tak budeme jen stát, nebo mi vrátíš, co mi náleží?”, řekl lovec. ,,Nic ti nedlužím a vypadni z mé zahrady”, odvětil přitom stařec a prohrábl botou písek v zemi, jen aby ho mohl všechen z boty oklepat. Stále v duchu přemýšlel, jakou má proti němu asi šanci. Sám držel dlouhou hůl a v druhé ruce svíral bílou dýku ze slonoviny. Na sobě měl dlouhý černý plášť zdobený mnoha runami, který končil těsně nad kotníky. Lovec nakonec nevydržel čekat a vykročil o krok, když se najednou zastavil. Pohlédl nad hory, kde už mizející slunce vystřídal velký Lunár a nebe zdobilo mnoho hvězd.

Neměl čas dále čekat a tak se rozběhl ke starci a máchl mečem přímo mu na nechráněný krk. Stařec však o krok ucouvl a meč prosvištěl vzduchem. Udělal otočku, krok vpřed a výpad opakoval. Tentokrát se však už ozvala rána, když meč narazil do starcovi hole. Muž v plášti využil situace a vyrazil dýkou směrem k mužově hrudi. Znovu ta rána o dřevo, když dýka probodla mužův štít, který se mu však ránou rozpůlil. Lovec nechápavě zíral na svou ruku, kde ještě před chvíli měl štít. Nechápal, jak mohla pouhá dýka jediným bodnutím dřevo rozpůlit.

Stařec ihned jednal a holí vrazil lovci na temeno hlavy. Omráčen ihned padl k zemi. Ještě chvíli pozoroval krásný měsíc, jak mu jasně září mezi listy do oči, než je zavřel.