Ruka už pero nemůže vést,
papír jen z půle popsaný,
já už to prostě nemůžu snést,
klíč od komnaty zlomený.
Komnata chladná a temná jak stín,
jen světlo svíčky plápolá,
oči upřené na stříbrný klín
a hlas, co něžně mě zavolá.
Zvoní mi v uších, jak melodie sladká,
zvoní mi v srdci, jak chvějící se zvon,
zvoní mi v mysli, jak nejkrásnější pohádka,
zvoní mi ve snech, jak nejmilejší tón.
Srdce je zrádné – nevěřím mu.
Proč spoléhat na něj bych měl?
Je to tak snadné-podlehnout mu.
Proč ublížit by sis chtěl?
Ruka už klesá, znavená,
inkoust se po ní leje,
naděje už je ztracená,
nepřítel se jen směje.