Nespal už dvě noci, od té doby co se mu stala ona podivná věc. Dny trávil chůzí. Procházel se a přemýšlel. O všem, o ničem.
Celé město ohlušoval rytmus kapek dopadající na zem ulic. Už docházel domů. Stál u dveří, klíče už v zámku, avšak neotevřel. Jen tak tam stál, déšť ho bodal do hlavy a zad. To on však nevnímal. Myšlenkama byl mimo realitu. Jistou zvědavost a strach z bytu, v němž už tři roky žil. Už to však není místo jako kdy dřív. Už se tam necítil v bezpečí, ale to vlastně už nikde. Avšak ani zdaleka to nebylo nic oproti strachu, který měl ze snů, z toho že opět usne a dostane se do snu, jako ten předevčírem.
Nakonec se odhodlal. Otočil klíčem. Lupnutí odemčeného zámku mu rozbušil srdce. Uchopil kliku a vstoupil. Vše bylo tak, jako vždycky, tak jak si to pamatoval, tak jak byl zvyklý. Ale jistý pocit ho nutil myslet si opak. Že není tam, kde vždycky, že není “doma”.
Usednul na oranžový gauč, který svou živou barvou nezapadal ke zbytku nábytku v bytě. Alespoň nepůsobil depresivně.
Ze stolu vzal ovladač a zapnul televizi. Večer jako vždy. Nějaký podřadný film, chipsi a odpočinek.
Netušil jak se to mohlo stát, ale smysly už se neudržely a on usnul.
Celé město ohlušoval rytmus kapek dopadající na zem ulic. Už docházel domů. Stál u dveří, klíče už v zámku, avšak neotevřel. Jen tak tam stál, déšť ho bodal do hlavy a zad. To on však nevnímal. Myšlenkama byl mimo realitu. Jistou zvědavost a strach z bytu, v němž už tři roky žil. Už to však není místo jako kdy dřív. Už se tam necítil v bezpečí, ale to vlastně už nikde. Avšak ani zdaleka to nebylo nic oproti strachu, který měl ze snů, z toho že opět usne a dostane se do snu, jako ten předevčírem.
Nakonec se odhodlal. Otočil klíčem. Lupnutí odemčeného zámku mu rozbušil srdce. Uchopil kliku a vstoupil. Vše bylo tak, jako vždycky, tak jak si to pamatoval, tak jak byl zvyklý. Ale jistý pocit ho nutil myslet si opak. Že není tam, kde vždycky, že není “doma”.
Usednul na oranžový gauč, který svou živou barvou nezapadal ke zbytku nábytku v bytě. Alespoň nepůsobil depresivně.
Ze stolu vzal ovladač a zapnul televizi. Večer jako vždy. Nějaký podřadný film, chipsi a odpočinek.
Netušil jak se to mohlo stát, ale smysly už se neudržely a on usnul.
Otevřel oči, které vmžiku opět zavřel. Slunce, které svítilo, ho nenechalo. Ale kde se tam vzalo, pomyslel si. Opřel se o ruce, ale rychle znovu upad na záda. Zděšení, když zjistil, že leží v písku. Zvedl se a mhouřil očima. Všude písek. Celá velká poušť. Horkem mu stékaly kapky potu po čele. Rozhlížel se, avšak krom písku nikde nic nebylo.
Najednou ucítil bolest na hrudi. Chytil se a zděšením skoro poskočil. Opět mu nebilo srdce a krev z jizvy tekla v jednom málem proudu.
Sundal si triko, utrhnul látku tak, že tvořila dlouhé plátno, kterým si přikryl ránu. Zbytkem trika si zakryl hlavu před sluncem. Znovu vyšel, stejně jako tehdy. Ušel už snad míli, ale nic okolo se nezměnilo, tedy krom výšky kopce, na kterém stál. Takhle šel další hodinu, když v tom se mu před očima ukázala velká budova. Skoro by se dala nazvat věží, avšak ne tak velká a na šířku mohutnější..
Šel přímo k ni. Najednou ho zastavil zvuk, který způsobil on sám došlápmutím nohy. Pohlédl na zem, kde místo písku byl tvrdý kamenný povrch. Rovný a do hladka obroušený. Otočil se a místo pouště se ocitl na vybroušeném vrcholku hory.
Pokračoval dalším krokem a šel k budově. Stál před vchodem a chvíli čekal, co se bude dít. Když se nic nestalo, zaklepal a chtěl vstoupit, ale sotva natáhl ruku ke klice, rozevřela se zem pod ním a padal.
Dopadl do vody. Malé vnitrohorské jezero. Nic zvláštního, jen postavy v rudých pláštích okolo. Mumlaly slova, kterým nerozuměl. Chtěl vkročit, ale nohy mu držely okovy. S hrůzou v očích se začal dívat okolo. Pozorně si prohlédl každého z nich. Chtěl něco říct, ale v tu chvíli ho zastavil prst na rtech.
“Nemluvit a poslouchat” řekla postava před ním konejšivým hlasem.
Ještě asi deset minut tam mumlaly, než utichli.
Něco, nebo možná někdo, ho uchopilo za paže v pevném sevřetí. Postava, která ho utišila, stála před ním. Jako jediná si sundala kapuci.
Sytě modré vlasy se spustili na ramena. Byla to dívka. Měla zvláštně zrudnutou pleť, na které vyplývali černé oči s bohatě černými řasami a stíny okolo očí. Nos mírně do špičky a rty nabarvené černou barvou.
v ruce svírala podivnou tyč se zvláštním koncem který rudě zářil. Udělala ještě krok vpřed a zvedla tyč do výšky pasu. Byl to cejch a rudá záře nakonec byla vlastně jen žhavost.
Znovu promluvila, ale tentokrát skoro lítostným tónem, jako by se omlouvala.”Promiň za to.. srdce a za.. toto.” Jen to dořekla a přiložila mu cejch na břicho.
Ozvěna jeho řevu se roznesla po celé jeskyní. Upadl v bolestech na kolena a upadl do bezvědomí.
Prudce otevřel oči. Znovu doma na gauči. Venku stále tma a bušení deště o parapet ho moc neuklidňoval, avšak i tak byl spokojen radostí, že už je zpátky a ne ‘tam’.
Vydrželo mu to jen chvíli, než si uvědomil, že mu stále nezačalo bít srdce. A co hůř. Zvedl triko a viděl to. přes celé břicho se mu krvavě zvýrazňoval znak. Znak který nic neznamenal, ale připomínal smrt.