Ovšem osamělá dívka sedící na ocelové konstrukci zábradlí jezu nic z této krásy neviděla. Jediné, co vnímala, byl monotónní zvuk padající vody proplétající se s jejími rozvířenými myšlenkami. Linky rozpité stružkami slzí vytvářely tajemné vzezření podtrhující její depresivní náladu. Dívce mohlo být dvanáct, možná třináct a takovýhle splín jí určitě nebyl vlastní. Měla by se smát s kamarádkami, užívat si života v celé jeho kráse. Namísto toho seděla nad kypícím vodním živlem a toužila se vrhnout do konejšivé náruče chladných vln.

Aniž by si čehokoli všimla, cítila, že už zde není sama. Zmateně se ohlédla. Kdo narušuje její posvátnou chvíli? Pár kroků od ní stál muž neurčitého věku ve vytahaném trenčkotu těžko definovatelné světlé barvy. Zpod hustého obočí se na ni upíraly pátravé oříškové oči. Muž nenuceně přisedl k dívce, jako by tam patřil odjakživa. “Zdravím, máme to dnes překrásný den, že?” Jeho hlas byl sytý a znělý a vzbuzoval důvěru.

“Co tu chcete? Vypadněte. Nevidíte, že tu mám něco na práci?” vyjela na něho dívka a vzdorně vystrčila dopředu bradu.

“To je mi náhoda, představ si, že já také,” opáčil konverzačním tónem muž. Jeho pohled dál zkoumal její tvář.

“Tak si ji laskavě běžte dělat někde jinde, jo? Tady to je zabraný!”

“Co kdybys mi raději pověděla, co tě trápí natolik, že si chceš dát koupel?” Při řeči výmluvně naznačil hlavou směrem dolů na zpěněnou vodní masu.

“Nic vám do toho není. Co vy víte o lásce?”

“Tak teď jsi mě dostala. Zkusíš mi to vysvětlit?” divil se muž.

Dívka se na okamžik zamyslela. “Je to, když chodíš s klukem, dáváš mu pusu, píšeš mu zamilovaný SMSky, hodíš si do statusu, že jsi s ním ve vztahu a vodíš se s ním za ruku, když tě teda nevidí kámošky, to je přeci jasný.”

“Tak to o ní asi opravdu nic nevím. Láska, kterou znám já, tě naplňuje pocitem blaženosti, když můžeš tomu druhému působit radost. Nenechá tě myslet na sebe, když je tu někdo, pro koho se vyplatí dýchat, když je tu někdo, komu dáš to nejlepší ze sebe a nepotřebuješ nic na oplátku, jen jeho hřejivou přítomnost. Nebo jsem si to alespoň myslel. Co se pokazilo?” Tázavě zvedl obočí a zadíval se jí přímo do očí.

Dívka popotáhla a odvrátila se. “Já… viděla jsem, jak se líbá s mojí nejlepší kámoškou. Jak bez něj můžu žít?”

Muž pokrčil rameny. “Co by jsi dělala jindy touhle dobou?”

“Asi spala, je docela brzo.”

Když bylo jasné, že nic nedodá, muž se ptal dál: “A co potom?”

“Jeli bysme za dědou a za babičkou. Mají spoustu zvířat. Nejradši mám králíky, jsou tak heboučký.” Dívčin pohled se při šťastné vzpomínce trochu projasnil.

“Tak proč nejsi doma a marníš čas povídáním se mnou?”

“Protože po tom, co se stalo, nemůžu už nikomu přijít na oči. Umíte si představit tu ostudu?!” Odtáhla se od něho.

Muž chápavě pokýval hlavou. “Takže se dostáváme k tomu, co tě opravdu trápí. Je to vážně tak zlé? Lidé se scházejí a rozcházejí. A občas si i provedou ošklivé věci. No a potom jdou dál.”

“Ne, vy to nechápete, ani trošku! Budou se mi smát, nechci tam jít.” Po tvářích se jí opět koulely slzy.

“Představ si, že tam půjdeš. Kdyby před problémy, křivdami a nezdary všichni naskákali do řek, bylo by na světě pusto a prázdno. Každému se občas stane něco nepříjemného, a když před tím necouvne, bude se na sebe moci s hrdostí podívat a říct, že za něco stojí.”

“A co bych jim měla říct? Že jsem nána, kterou podvede kluk, protože je ošklivá a nudná?”

Muž si založil ruce na prsou. “Tak za prvé: nejsi ošklivá. Za druhé: rozhodně se s tebou nenudím. A za třetí: nemusíš jim říkat nic, vždyť to on je ten špatný, ne ty.”

“Vážně si to myslíte?” Nyní mu dívka věnovala plnou pozornost a visela mu na rtech, jakoby na tom, co odpoví, závisel osud světa. A jejího možná ano.

Jejich pohledy se spojily. Muž s odpovědí nespěchal. “Myslím, že jsi skvělá holka,” usmál se na ni.

Dívce spadl z duše těžký balvan, zhluboka se nadechla, neopatrně přelezla zábradlí a naposledy se otočila k neznámému muži: “Děkuju vám.”

“Není zač,” zašeptal jejím zádům v odpověď. Usadil se pohodlněji a pozoroval zpěněnou hladinu. Jeho myšlenky se zatoulaly hluboko do minulosti. Ten prokletý cit stále spaloval jeho nitro. Nezáleželo na tom, kolik času už uplynulo, divoký plamen ne a ne pohasnout. Kousek po kousku ujídal z jeho duše, až z ní zbýval jen malinkatý kousíček, který celou svou zoufalou podstatou volal její jméno.

S hořkým úsměvem se vrhl do hloubky pod sebou. Plášť za ním vlál jako přízračná křídla. Cítil ledový dotek vody, brutální sílu víru pod přepadem…

***