Záblesk. Najednou jsem se probral. Měl jsem bílo před očima, nic jsem neviděl. Však úsměv na tváři mi nechyběl. Vnímal jsem zvuky; šum listí; poletující ptáky; stébla trávy jenž mě šimraly na tváři. A ten hlas, sic nerozumněl jsem těm slovům, ale i navzdory tomu vnímal jsem ten něžný tón, který ke mě promlouval.

Chtělo se mi brečet. Ale proč ? ..Neměl jsem pojem o čase, jen sem tam tak ležel s pocitem, že už to trvá věčně. A ten hlas, který mi dral slzy z očí a zároveň tvořil úsměv na rtech, neutichal. Stále měl co říct. A i když sem nerozumněl, stále jsem něco cítil. To nutkáni naslouchat, že třeba alespoň slovu porozumím. Avšak stále marně, stále nic.

Už jsem spoznal základní tvary krajiny předemnou. Tvary mohutnách stromů, které se tyčily vysoko nademně, a jejich koruny mohutné. Teď musel jsem se alespoň pohnout, vstát na nohy a zjistit, komu patří ten krásný hlas.

Podařilo se mi si sednout, však hlava se mi motá, a já byl jen rád, že jsem to ustál a znovu k zemi naspadnul. Rozhlídnul jsem se okolo sebe. A viděl, jak kousek klečí postava. Však která mlči a jen přihlíží. Nebyl jsem schopen se ani postavit, natož jít až k ní. A tak sem nadále seděl a pozoroval jí. Přemýšlel, kdo to tak asi je.

Najednou se objevil další záblesk, a já zase upadnul. Chvíli si ležel, ale nebylo to tak pohodlné. A tak jsem opět vstal a zjistil, že už nejsem tam, kde sem byl, ale úplně jinde. Připomínalo mi to poušť, až na ten pisek který nebyl jako všude, ale měl barvu červené. Krvavě rudou. A ten pohled na to, ve mě potlačil smutek a vztek. Však něco ten pocit zahnalo.

Opět jsem uslyšel ten hlas. Ted ale byl trohu jistý a já poznal, že opakuje jedno slovo stále dokola. ,,Vrať se” říkal. Jedno slovo za druhý, a pořád, bez pauzi. A já mu naslouchal. Slzy se objevily tak rychle, že jsem nevěděl, že mi kapka padá dolů k zemi. A tam se o zrnka písku tříští a mění jeho barvu na klasicky žlutou.

Kruhy pod nohama a tmavé tvář, jrež mi kryjí výhled na tebe. A najednou tváře ozářili světla a já Tě poznal. Stála jsi tam, nade mnou a šeptala ta slova ‘Vrať se’ a já tě ani nepoznal, nerozumněl jsem. Ale byl jsem rád i za ten krátký pohled; Tvůj úsměv, jenž mě zahřál u srdce. A já se zase usmívám, a to i na vzdory stálých slz, uvězněných v očíh.