Mysl se hroutí
jak spadané listí
a to vše bez soucitu
když se cítím prázdný
jak holé větve stromů – po podzimu
bez krásy
bez jediného soucitu
a ty se zeptáš proč
copak to nechápeš
nejsem si tě hoden
..a vlastně nikoho
mězi čtyřmi stěnami
co zapalují svíce zklamání
a všudy přítomné ticho
přehlušené hlasy
v mé hlavě si křáčí
a nesrozumitelně hovoří
radí mi skočit
a zároveň zůstat
ničí mou duši
nemůžu to vystát
musím se bránit, bojovat
i když je pozdě
stále je naděje
poslední věc
jenž mé srdce hýčká