Prší. Drobné kapičky vláhy se zvolna snášejí k zemi, zachytávají se ve tvých vlasech, přilnou k nim, na jeden jediný, kratičký okamžik ustrnou v obdivném úžasu a pak s nimi splynou v jedno.

To nebe pláče touhou.

Jak rádo by se rozeběhlo po tvém těle, polaskalo rty, steklo po horké kůži, prozkoumalo každičký její centimetr. Ale ať by se snažilo sebevíc, nedosáhne na tebe.

Jen skrze slzy se tě může dotknout.

Kapky se setkávají u tvých nohou, slévají se, bezmocné a osamělé. Déšť se dál snáší k zemi a v jeho rytmu je cosi bolestného. To nebe pláče žalem.

Jak rádo by se k tobě vztáhlo, uzamklo tě v objetí. Zahalilo tě hřejivým baldachýnem utkaným z těch nejčistších pocitů. Pošetilé přání. Jako by existovala šance, že mu něco takového kdy bude dovoleno.

Snad jen skrze slzy, tak blízko a přece tak daleko.

Zakloníš hlavu a nastavíš tvář chladivé vlhkosti. Rty se jemně zvlní, ten úsměv, třebaže jen lehký, prozáří svět. A rozprší se ještě víc. To nebe pláče štěstím.

Jak vděčné je, že se smí dívat, že smí vidět, doopravdy vidět tebe. Jiskřičky v očích, úsměv, co bere dech. Pohled, který se propálí až na dno duše.

A skrze slzy se tě dotýká, vysílá tu jedinou část sebe, která může proniknout až k tobě, opájí se samotnou tvou existencí.

Voda dopadá na zem, tříští se v záplavě křišťálových krůpějí, šumí v listech stromů.

Nebe pláče. A já pláču s ním. Kvůli tobě mi slzy z očí ztékají…