Slunce se dotěrně dobývalo přes staré, zaprášené závěsy. Kohouti už dávno odkokrhali, pes u domu na konci vsi štěkal na rybáře, unavené se vracející z nočního lovu. Minuty ubíhaly. Starší žena v lůžku se začala převalovat. Zvyklostí, která ji provází už od mládí položila ruku na druhou polovinu lůžka. Její podvědomí si stále neuvědomilo, že už je to dlouhý čas, co vedle ní naposledy ulehl. Byla tam jen ustlaná polovina, původní povlečení, proleženina. Od oné smutné události v ní uhořela pilná hospodyně, kterou byla. Přemýšlela a pomalu se probouzela.

Když roztáhla závěsy, aby dovnitř pustila trochu slunce, rozvířil se prach. V duchu se jí začaly hemžit myšlenky, kdy naposledy vyprala, kolik dní už nosí růžovou halenku, kdy naposledy vyklepávala závěsy, či kdy naposled byla mezi lidmi. Myšlenky však brzy ztichly. Pohled do zrcadla vypadal jako každé ráno. “Tohle už ani kouzelník nenapraví. Kdy ses naposled zkusila pobavit a jít mezi lidi? Je to dlouho, co? Jde to na Tobě poznat. Jsi ještě stále ženou? Pod očima máš kruhy, od nedospání, tváře opuchlé od pláče.” mluvila k sobě ještě mnohem déle, tak jak to ženy dělají z nemoci, které se říká nevyléčitelný ženský syndrom. Vlezla do vany, aby se osprchovala, přičemž z ní shodila na dlažbu prázdnou láhev od rumu. “Čert to vem. Střepy nosí štěstí” v rohu u vany uviděla pavouka “,… a pavouci také. U nočního stolku mám Pepíka. Jak se budeš jmenovat ty?”, snažila se žertovat, ale koutky úst se jí stejně táhly dolů.

Usínala. Nebyla unavená, naopak. Spánek byla jedna z možností, jak zapomenout a na chvíli se odreagovat. Poté, co se probudila obklopena studenou vodou, zapálila si cigaretu. Kouřila už dlouhé roky, nikdy ne však doma. Dnes byla koupelna v každém rohu napěchována tabákem. Věděla, že tímto, co dělá nic nevyřeší. Uvědomovala si následek veškerého svého počínání od oné události. Chvílemi se přirovnávala ke Quasimodovi, vzpomínala na knihu od Huga, kterou vedle něj četla. Na moment, kdy odložila brýle, on přestal luštit hlavolamy a rébusy a jen se bezeslov dívali navzájem do očí. Nebyl to vždy dobrý partner, ale na to zlé zapomínala. Byl to stále on. Doposud nenašla odvahu jít ho navštívit. Bála se navštívit krámek, koupit květinu a svíčku. Bolelo ji každé pomyšlení na to, že každým dnem začne vybírat dveře, které budou zdobit jeho chrám. Neuměla se na to připravit. Slzy jí tekly po tvářích, cítila se slabá. Usínala. Nedopalek cigarety spadl do vody a tiše zasyčel, jakoby na protest. A stejně jako nedopalek vyhasl, vyhasl i tehdy jeho život.