Procházím ulice.
Slyším tam něčí křik.
Pak uvědomím se
jak do srdce ji vrážím klín.
Něžně jí roztáhnu stehna.
Ječí jako nějaká běhna.
To bude tí kamenem co do ní rvu,
brzo jí její kundu rozervu.
Kámen celý od jejího moku
po lese slyším jak dopadá na její hlavu bez hlukoto.
Snad kámen nepřišel na škodu
za ozvučení nočního sykotu.
A ruce mám od krve
plné jejích střev.
Jen směju se,
když je chcípla teď.
Pocit euforie.
Ta chvíle je jen moje.
Nechám ji tam ať zhnije
a každý kdo půjde kolem se poblije.